Adrarallye Varnsdorf – Cheb
léto 1998
------------------------------------------------------------------------
HISTORIE ADRY VALMEZ
část třináctá
První týden prázdnin je bohatý na státní svátky. A také na déšť. Takže balíme bicykly a vyrážíme na čtvrtý ročník cyklistické Adrarallye. Ty poslední dva nám tak trochu nevyšly. Předloni kleklo doprovodné auto a v loňském roce nás odvolala stoletá voda. Doufejme, že letos konečně prorazíme. Přestože meteorologická proroctví věští přechod dlouhého monzunu.
Dáváme si sraz v jetřichovickém kempu. V pátek sem dorazí doprovodné berlingo a nedělního rána forman s přívěsem. Dvě auta, která nás na adráckých cyklotoulkách budou doprovázet šest až osm příštích let. Vlastní start je v místě loňského cíle. Tedy ve Varnsdorfu. Převozník Antonín tam odveze akční čtveřici ve složení Hana, Dan, Leoš a moje maličkost. Zbytek výpravy dnes bude válet šunky ve zmíněném kempu. Českosaské Švýcarsko stačila většina projet vloni, kdy musela vybraná úderka vyrazit na východní záplavy.
Pomyslnou varnsdorfskou startovní čáru přetneme u místního nádraží a za mírného deště hned vyrážíme z patnáctitisícového města k západu. Po modré turistické značce přepálíme zelený les a ocitáme se ve Studánce. Žízeň nás v té vlhké slotě netrápí a tak poeticky znějící dědinu svižně přefrčíme, abychom přes další zalesněný úsek dorazili do nápadně krásného městečka. Aby taky ne, když se jmenuje Krásná Lípa! Přestože podle jména vyhlíží jako vyloženě česká záležitost, opak je pravdou. Až do památného odsunu tu hospodařili především lehce namachrovaní Germáni.
Hned za humny zmíněného lidského sídla to vypadá jako u někdejší západoněmecké hranice. Pokud chceme pokračovat dál, nezbývá než přelézt plot. Samozřejmě, i s bicykly. Vedeni žlutě značenou trasou pak přichvátáme až k samé hranici Národního parku. Pohodlná asfaltka příjemně klesá Kyjovským a poté i Křimickým údolím. Kvádrovité pískovce ozdobené žlutými lišejníky nám za jízdy nabízejí přímo luxusní podívanou. A to přesto, že padání nebeské vláhy je teď více než častou záležitostí.
U německé čáry se stočíme k jihu. Přes Sokolí skály dojedeme k Divoké rokli a přes osadu Na Tokáni vyšplháme k Mariině skále. Následný sešup do údolí je nezapomenutelný. Vystouplé kořeny stromů střídají obrovité sklaní prahy a kde už ani ty nejsou schůdné, nezbývá než sjíždět po umělém schodišti. Dodnes nechápeme, jak to mohly bicykly ve zdraví vydržet. Nejen bicykly, ale i my, jejich žokejové. Budiž nám přičteno ke cti, že finálové rodeo zvládáme v sedle a beze ztráty kytičky.
Jetřichovický kemp je situován v parádním údolí na břehu čistého potoka. Květa se Zdenkou, naše růžově zahalené kuchařinky, už čekají s teplou večeří. Podává se pod nataženým igelitem. Přeháňky neustávají a jak se později ukáže, jenom tak hned neustanou. Padání kapek slyšíme až do bílého rána. Někteří ve stanu, většina pod zmíněným plápolajícím igelitem.
Teplá snídaně a ještě teplejší úryvky z biblického překladu Slova na cestu vrací nejen chuť do života, ale i do příštích, zatím neznámých kilometrů. Sjíždíme k jedné z nejkrásnějších českých řek, ke Kamenici. Kamenité sešupy sice mění tváře některých nejmenovaných bicyklistů v obraz děsu a hrůzy, ani tentokrát však nedochází k jedinému nekontrolovanému přemetu přes řídítka. Dramatické úseky dokonale vyvažuje romantický tok zmíněného říčního proudu. Nemáme však to štěstí užívat si jej příliš dlouho. Značená trasa míří k silnici a ta pak až do turisty obleženého města Hřenska.
Protahovat se letním Hřenskem není žádný med. Ten turecký je v každém druhém stánku, který však zpravidla není ani v českém, ani německém vlastnictví. Šikmoocí tu jasně vévodí a tuzemská konkurence jednoduše nestíhá. Propleteme se současným Babylonem a jsme u Labe! Musíme si však dávat náramného majzla, aby nám náhodou některý z letmo zavěšených stotunových kvádrů nepřistál na hlavě. Nacházíme se totiž ještě v době, kdy cyklistická přilba je pojmem víceméně neznámým.
Z nejníže položeného bodu celých Čech začínáme stoupat na temeno Labských pískovců. Výšku nabíráme poměrně pozvolna, a proto docela dlouho. Laďa, který se chce blýsknout před svojí čerstvě nabalenou Miluškou, zapomněl díky vytrvalému randění trénovat a teď zákonitě operuje na konci celého devítičlenného peletonu. Když se konečně po hraně zmíněného pohoří doplazíme až na dohled Děčína, nadobro zchvácený nápadník u servírované polévky rezolutně prohlásí: „Miluško, končíme, jede se dom´!“ Absolutně poddajné stvoření něžného vzhledu tiše přikývne a pak už mladou perspektivní dvojici nikdo nikde na trase nezahlédne.
Daleko nejhlučnější element se nečekaně vypařil, a tak mlčky zíráme do hlubokého Labského údolí. Okresní město i okolní dědinky tu máme jako na dlani. Teď už nezbývá, než se spustit dolů do hlubin. Náhlou ztrátu výšky i tentokrát zvládáme bez jediného zádrhele. Přesvištíme na druhý břeh největší české řeky a zíráme do protilehlého svahu. Pastýřská stěna odtud ční do nebetyčné výšky. Její zdolání nás co nevidět nemine.
Drápeme se s bicykly po schodech nahoru a protijdoucí turisté nechápou. Oklikou vedou nahoru cesty, ale to by pro nás nebylo dost stylové. Ocitáme se znovu na náhorní plošině. Pomalým stoupáním směřujeme k nejvyššímu bodu, Děčínskému Sněžníku. Povětšinou lesem, po hrbolatých cestách či travnatých pěšinách.
Dnešním cílem by měl být Ostrov. Nelze však k němu připlout, ale dodrkotat na kole. A jak je v kraji zvykem, opět po vyšperkovaných komunikacích pro pěšáky. Těmi šperky se pochopitelně rozumí větší či menší letmo pohozené balvany. Pro některé hrůzu nahánějící strašák, pro jiné vyhledávaná lahůdka. Ta, na které se však shodnou všichni, už voní v blízkosti růžových triček. Kuchařské černovlásky opět nezklamaly!
Po klidné noci, nachystané snídani a obvyklé jitřence startujeme do třetího dějství. Červená značka nás dovede k tak zvaným Tiským stěnám. Jedná se o nevelké, zato náramně romantické skalní město. Skalní turisté opět nechápou, jak se tady ocitli cyklisté. Chodník se totiž protahuje průrvami a místy i kamennými schodišti. Na jedné z plochých vrcholových vyhlídek to Dan nevydrží a mírně ztuhlým přihlížejícím servíruje originálně pojatou krasojízdu. Dolů, na kamenném náměstí si zase hraje na horolezce. Jen ať si užívá, ono ho to jednou přejde! Až bude mít tři čtyři děcka, přepadnou ho jiné radosti…
Jak se zdá, skálami prošpikovaný úvod rallye je za námi. Silničkami, polními cestami i pěšinami pokračujeme ke Krušným horám. Otevřenou krajinou míříme ke Komáří hůrce. Návrší hodně podobného názvu jsme ochutnali před léty v Orlických horách. Tenkrát nás hejna moskytů málem sežrala. Obědová přestávka pod zmíněným vrchem však probíhá v naprosté pohodě. Mohou zato letní teploty, které ani v poledne nepřekročí patnáctku.
Teplou krmi zanedlouho ještě jistíme lesními plody. Borůvek je tu spousta a zdejší národ už dávno ztratil trpělivost je posbírat. My ovšem musíme zase pádit dál. Před námi je hraniční přechod Cínovec s proslavenou silnicí E 55. Zpopularizovaly ji dlouhé řady výdělečně činných rádobykrasavic v krátkých sukních. Zmíněný strategický tah k árijským končinám však pouze přetneme a aniž bychom hořeli touhou se tady zastavit, vplouváme do typických podmáčených krušnohorských hvozdů.
O nějakém snadném posunování se nám teď může akorát snít. Krajina lesů a plání je sice náramně půvabná, pro bicykly však poněkud problematická. Značená trasa musí neustále přetínat bezpočet bažin a potůčků. Někde po úzkém dřevěném můstku, většinou ale přes více či méně hluboký brod. Teplota klesá k deseti a nebe věští návrat dešťových přeháněk.
Přesvištíme Mikulov, který ten jihomoravský nepřípomíná ani náhodou. Místo vína tu proudí nazrzlá voda v potocích a místo jižního žáru ochutnáváme Skandinávii. A pokud bychom náhodou zabloudili, čeká nás tu Hrob. Jestliže někdo touží po předčasném odpočinku, stačí sjet o pouhých devět kilometrů níž.
Vláhy neustále přibývá. Po brodech, kalužích a občasném dešti vidíme před sebou vodní nádrž. Jmenuje se Fláje. Problém nastává ve chvíli, kdy musíme přejet na druhou stranu údolí. Značka to řeší po hrázi, ta je však díky generální opravě zatarasená. Dlouho se nerozmýšlíme. Protože se nablízku nevyskytuje jakýkoliv lidský tvor, přelezeme zábrany a sbíječkami rozbitý povrch jednoduše přefrčíme. V tu chvíli si zdaleka neuvědomujeme, že drkotáme po jediné duté hrázi v Česku, která byla díky tomu zařazena mezi národní technické památky.
Původně jsme měli nocovat někde v blízkosti vodní plochy. Předsunutý doprovod však zjistil, že je to zhola nemožné. Ploché pobřeží náleží do prvního ochranného stupně se zákazem vstupu, natož táboření. Průhledná tekutina totiž slouží k napájení smrtelníků usazených v nedaleké mostecké uhelné pánvi. Nezbývá než popojet o nějakých deset kilometrů dál. V čím dál hustějších přeháňkách a čím dál protivnější kose. Zchváceni zimou i únavou zakončíme dnešní pouť v březovém hájku před domem jednoho dobrého drvoštěpa.
Rozkřesat blahodárný oheň je v té slotě holou nutností. Zmíněný domorodec, na jehož pozemku rozbíjíme tábor, nám přispěchá na pomoc s motorovou pilou. Nařezané špalky jsou však syrové a přílišným žárem zrovna neoplývají. Stejně jako v okolí posbírané značně navlhlé roští. Vatra naštěstí jakž takž plápolá a stává se centem veškerého příštího dění. To se týká především problematických pokusů o vysušení našich značně promáčených textilií.
Pošmourný podvečer s cáry rozcuchaných mraků se převtěluje v černou noc. Rozbalujeme spacáky a zaléháme pod natažený igelit. Přeháňky přecházejí ve vytrvalý prudký déšť. Teplota klesá ke třem čtyřem stupňům. Až do bílého rána nasloucháme zběsilému bušení kapek a divokému plápolání provizorního přístřešku. Rádiové zprávy přitom zvěstují, že východ Moravy si právě užívá nádherného slunečného počasí. Krušnohoří si své pojmenování určitě zaslouží.
Hrdinné kuchařky pod vedením tety Květy vstávají jako první. Pod vyklopenými zadními dveřmi zeleného berlinga kuchtí snídani. Jakkoli se točí kolem živořícího plynového vařiče, mrznou jim ruce a vibrují kolena. Nám posléze nezbývá, než taktéžopustit jakž takž vyhřáté pelechy a vystavit své bledé tváře běsnícímu blizzardu. Oživení ohně se teď jeví jako nemožné. A tak rychle spolkneme vzorně připravený teplý žvanec, ze Slova na cestu vylovíme hrst životodárné útěchy, a déšť nedéšť, opět osedláváme své odpočaté silostroje.
Krušné chvíle neustávají, naopak se znásobují. V pršipláštích zápolíme s nejrůznějšími druhy zdejších terénů. Prodíráme se vysokou mokrou trávou, boříme do rašelinišť, překonáváme bezpočet brodů. Přitom non stop prší, prší, jen se leje. A tak je tomu dobrých čtyřicet kilometrů, až k Hoře Svatého Šebestiána.
Dost dobře netušíme, proč si onen svatý vyvolil právě toto náhorní místo. Zatímco si tu nekonečný monzun vyhrává svoji neměnnou písničku, jenom kousek od nás už vládne polojasná pohoda. Náčelnice proviantu opět zaperlily. Se svou polní kuchyní obsadily autobusovou čekárnu a místním cestujícím tak drze zabránily v ochraně před stále padající nebeskou vláhou. Pro nás to však znamená spásné útočiště, bez něhož bychom nepřežili. Jeden by nevěřil, co s povadlým poutníkem udělá několik hřejivých soust z ešusu a pár hltů horkého čaje z pohozené naběračky.
Kolem třetí odpolední dochází lijáku síla a mění se ve snesitelnější přeháňky. Opouštíme Šebestiánské útočiště a zamíříme dále na západ. Pokud jsme si stěžovali na častou změnu terénů, teď je to vyloženě o nudě. Přímočará lesní cesta neoplývá jedinou zatáčkou a ve zvlněné lesní krajině udržuje stále stejný směr. Hlavu přepneme na automat a tupě šlapeme dál a dál.
Po desetikilometrové rovině dochází k oživení. Rozcestník hlásí, že se tu nachází Rusová. Až dosud jsme mysleli, že jedna z nejvýraznějších osobností současné Adry sídlí ve Zlíně. To, že má chatu na západě, nám z nějakého důvodu zamlčela. Někteří si dopřávají lehkou odbočku a jdou se přesvědčit jak se věci vlastně mají. Na místě nevěříme svým očím. Nejedná se o žádné přikrčené stavení, ale přímo o penzion. I s několika nápadnými nápisy zvěstujícími, komu vlastně náleží. Alena Rusová je prostě formát. Jakkoli budova snese nějakou tu oprávku, nejschopnější adračka všech dob se nedostižnou výřečností domohla, toho, že jí přímo u chalupy zastavuje každý vlak.
Jen kousek od Rusové se nachází vodní nádrž Přísečnice. Byla vybudována v sedmdesátých letech minulého století a podobně jak Fláje zadržuje pitnou vodu pro žíznivé podkrušnohorské obyvatele. Je napájena tekutinou ze dvou potoků, z nichž jeden se jmenuje Černý. Z nějakého neznámého důvodu však hladina přehrady přesto vyhlíží namodrale.
Blížíme se do cíle dnešního putování. Za Měděncem opouštíme krušnohorský hřeben a klesáme do údolí Ohře. Z nějakých devíti set metrů nad mořem se musíme během chvilky ocitnout o dobrých pět stovek metrů níž. Modrá značka padá dolů chodníkem po ostrých šedých kamenech. Ty jsou díky neustálému skrápění vodou navíc značně kluzké, takže zdolávání takového povrchu na vratkém bicyklu hrozí na každém kroku nedobrovolným výletem do nevábného okolního stromoví. Slabší kusy drkotají krokem, zbytek světa dolů sviští jako raketa.
Doprovod nás už vyhlíží v Pernštejně nad Ohří. Podařilo se mu dokonce na noc vymámit jednu místnost v chatové osadě místního kempu. V kombinaci s jediným stanem, který máme k dispozici, to bude to bude pro náš patnáctičlenný potulný cirkus naprosto ideální řešení. Pět duší pod třímístným přístřeškem, deset pak v cimře o rozměrech čtyři krát dva a půl metru. Venku totiž znovu lije, a jak to vypadá, jenom tak rychle lít nepřestane.
Ráno je pravým opakem všech předchozích dní. Slunce na modré obloze vypadá jako zázrak. Nejméně dvacet příštích kilometrů pojedeme kolem vody. Nic lepšího bychom si ani nemohli přát! Jenomže, jak už to zpravidla chodí, představa, kterou vzbuzuje mapa, se s realitou jen málokdy překrývá. Poměrně brzo nám údolní putování naservíruje první zádrhele. Držíme se totiž pěšiny, která je místy problematická i pro pěšáky. Proplouvá mezi chalupami, putuje vysokou trávou a v některých místech kopíruje tok Ohře úbočím kolmé skály. Většina peletonu to vzdává a posouvá se k cíli souběžnou, náramně rušnou silnicí.
S Danem to nemíníme jen tak rychle zabalit a červenou značku následujeme dál. Ale jenom do doby, než se nám úplně ztratí z dohledu. Sledujeme proto kalný proud zmíněné řeky. Vysečené lučiny nás dovedou do chatové osady. U posledního stavení je však s jakýmkoliv náznakem jakékoliv komunikace konec. Tlačíme proto kola vzrostlými kopřivami. Rychlost posunu nepřesáhne jeden kilometr v hodině a tak bicykly vyneseme na nedaleký násep. Drncáme pak v kolejišti přes bukové pražce a dáváme si bacha, aby nás nějaký místní pacifik náhodou nesejmul. Konečně nám sevřené údolí otevírá svoji náruč, v níž se daří najít nejen ztracenou značku, ale oživit i značně povadlou náladu. V neposlední řadě za to může i třešněmi obsypaný strom. V jeho koruně vydržíme skoro celou příští půlhodinu.
Už společně s ostatními bicyklisty projíždíme přes Kyselku, kde na povrch vyvěrá známá mattonka. Heinrich Mattoni, který tu kdysi zbudoval překrásné lázeňské místo, se musí obracet v hrobě. Klausova divoká privatizace způsobila, že nádherné historické budovy teď připomínají zříceniny. Až daleká budoucnost najde způsob, kterak městečku opět vrátil někdejší půvab a lesk. Naše pospolitost však půvabným leskem zrovna neoplývá, zvlášť když opět padá déšť a my rozblácenými cestami stoupáme do lesů. Po necelé desítce kilometrů kodrcání přes šutry a kořeny začínáme pro změnu zběsile klesat k ruskojazyčným Karlovým Varům. V jedné z rychlých zatáček dojíždíme zklamaného Michala. Divoká jízda kamenitým sjezdem si vybrala svou daň. Zadní duše jeho bicyklu teď zeje totální prázdnotou.
Po nezbytném vyřešení Michalova duševního problému dokončujeme sešup do údolí. Z blátivého lesa přijíždíme přímo na hlavní bulvár. Díky právě probíhajícímu Filmovému festivalu je tu plno lidí. Mezi turisty, diváky, herci, režiséry a kameramany najednou zahlédnu povědomou tvář. Zapráskaný od bláta přijedu blíž a je mi jasné, že je to on! Nejváženější osoba našeho města s knírkem a akademickým titulem tu mezi světovou smetánkou korzuje s neznámou dámou. Sleduji je na svém ne zrovna skvostném kostitřasu. V hlavě si skládám předpokládané oslovení: „Pane starosto, jak je ten svět malý! To je náhodička, že se potkáváme zrovna ve Varech!“ Potom letmo mrknu na své zablácené končetiny, kolo i odění, porovnám vše s dokonale padnoucím kvádrem prvního muže radnice i sladěným kostýmem jeho partnerky, o níž vím jen to, že není jeho manželkou, a okamžitě od svého bláznivého záměru upouštím. Celkem rychle mi totiž dochází, že po takovém trapasu by mi starosta už žádnou dotaci pro Adru nepodepsal.
Zatímco s bicykly defilujeme podél známé kolonády, zadní kolo Michalova kola opět drncá po dláždění. Za pomoci Dana hned prostor mezi sloupy a palmami proměňuje v cykloservis. S rukama od šmíru pak naši borci provádí veškeré nezbytné operace. Starší pán nadprůměrně distingovaného vzezření se veledůležitě postaví nad montující dvojicí a školeným hlasem pronese: „Pánové, uvědomujete si, kde se nacházíte? Jste v lázních světového významu! A vy si přímo v jejich středu dovolujete opravovat kolo!“ Jestli si přitom na světoznámou dlažbu z mramoru odplivne, se už neví, jenom to, že se naši opraváři na bdělého strážce architektonického dědictví jen přihlouple usmějí, veřejně připustí, že patrně opravdu náleží k absolutním kulturním analfabetům a vesele v montování pokračují dál.
Samozřejmě si neodpustíme ani ochutnávku vřelé karlovarské kyselky. Její účinky se projevují hned vzápětí. V těsné blízkosti vřídla demonstrujeme své umění v ovládání našich horských šlapacích strojů, které končí spanilou okružní jízdou smíšené trojice za kvílivého zvukového doprovodu dvou dívčích hlasů. Nejvyšší tóny patří černooké kuchařce Zdence, která při ne zrovna klidném manévrování osedlává přední štangli, zatímco její méně halasná partnerka Květa testuje pevnost zadního nosiče mého těžce zkoušeného velocipedu.
Nedá se svítit, den se krátí a my musíme urychleně pospíchat k zatím neznámému nocležišti. Vyjedeme opět nad Vary a po modré značce pádíme přes zelené lesy k Doubí. Podél kalné Ohře pak pokračujeme až pod známou siluetu hradu v Lokti. Zamýšlené vodácké tábořiště však oplývá nejen zahuštěnou stanovou zástavbou, ale i značným počtem evidentně podnapilých individuí. Ubytovací náčelník Antonín proto za pomoci svého perspektivního syna Lukáše hledá náhradní řešení. Najdou jej v pět kilometrů vzdálené osadě Nadlesí. Stoupáme tam pomalu a těžce, už skoro za tmy, úzkým travnatým chodníkem. Abychom se neztratili, musíme jet těsně za sebou. Vyjma prvního jezdce je vzápětí celý peleton odsouzen k nepřetržitému nasávání zvláštního přírodního parfému. Na dnešní obědové přestávce se totiž servírovala královna všech luštěnin, plynotvorná čočka…
Ve zmíněné vesničce se nachází několik stavení, ale jen jedno obydlené. Jediný stálý obyvatel, který nám ve svém domě poskytuje azyl, je bývalým letcem. Oplývá nejen nezvyklou ochotou, ale i velice slušnou výřečností. Jak se zdá, naše přítomnost je pro něj docela milým zpestřením. V prostorné budově je místa habaděj, nefouká tu, a nikudy sem nezatéká. Úroveň posledního ubytování se tak vyšplhala k hranicím absolutního luxusu.
V dokonalé pohodě se dočkáme zataženého rána a startu do úplně poslední etapy. Před námi už leží jenom bezproblémový Slavkovský Les. Přívětivě zvlněná krajina nabízí louky, háje i nekonečné temné hvozdy. Šlapeme po pěšinách, silničkách i cestách plných kaluží. Po včerejší přestávce se opět probudil důvěrně známý déšť. Stéká po našich pláštěnkách, proudí příkopy i stružkami a plní zdejší potoky. Ty mají zajímavě rezatou barvu, která k hrůze vyděsí přihlížející kuchařku Zdenku. Nedá se přesvědčit o tom, že tudy opravdu neproudí nefalšovaná močůvka. Všudypřítomná rašelina dělá s odstíny vody opravdové divy.
Další nezvyklou zajímavostí jsou také roztomilá kvítka kolem většiny polních cest. Klidně měří dva i více metrů. Buď je tady vyseli někdejší příslušníci spřátelených východních armád nebo je má na svědomí cizojazyčná většina obyvatel nedalekých Karlových Varů. Jmenují se bolševníky a jejich původní domovinu lze údajně najít v dálných oblastech všemi milované širé Rusi. Pokud opustíme pláně a vplujeme do lesa, určitě se nevyhneme komunikacím, jejichž povrch tvoří více či méně hluboké, slušně mazlavé blátíčko. Naštěstí se k poledni začíná z mraků znovu proklubávat zlaté slunce. Cesty sice jen tak rychle nevysuší, zato spolehlivě zažene veškeré stíny a chmury na duši.
Závěrečná obědová přestávka oplývá docela slušným napětím. Všichni jsou už dávno na smluveném místě v Dolních Lazech, jen Jindra s Michalem stále chybí. Mobily v onu dobu představují teprve hudbu budoucnosti, takže nikdo nemá tušení, kde je borcům konec. Objevují se až po necelé hodině napjatého čekání. Stačili někde zabloudit a než se podle černobílé kopie turistické mapy dostali zpátky na trasu, přidali si k dobru nejméně deset neplánovaných kilometrů. Vše dobře dopadlo a závěrečný oběd chutná přenáramně. Přestože ho likvidujeme ve stínu ruských bolševníků.
Do cíle zbývá nějakých pětatřicet směšných kilometrů. Trasa už neslibuje žádné nemilé překvapení. Modrá značka se klikatí nenáročnou pahorkatinou a opět nabízí příjemné střídání lesů, polí, vesnic a travnatých pastvin. Cestou se odehrává vášnivá diskuze mezi reprezentanty dvou protestantských směrů. Jakkoli apoštoláci i adventisté neochvějně hájí své nehybné pozice, k žádné náboženské válce nakonec nedochází. V naprostém míru naopak celá šlapající pospolitost mine poslední, tedy Jesenickou přehradu a pak už demonstrativně vjíždí do lůna historického města Chebu.
Moje maličkost si však dopřává malou odbočku. Jedu zkontrolovat stav kasáren, kde jsem se měl půl roku učit, kterak pomocí těžkých houfnic zlikvidovat nedaleký prohnilý kapitalistický svět. Nakonec jsem z bojového umění nepochytil absolutně nic, protože většina času padla na pomalovávání hedvábných padáčků, které pak mazáci i lampasáci posílali svým milovaným manželkám, případně ještě milovanějším milenkám. Za svoji vrcholně angažovanou činnost jsem pak, jako jeden z mála, obdržel prestižní děkovnou plaketu, na níž doslova stálo: „Za vzorné plnění bojové a politické přípravy.“ Dnes však v někdejším ostře střeženém areálu místo zelených mozků operují šikmoocí asiaté a naivním domorodcům úspěšně prodávají zaručeně pravé kapitalistické zboží nejrenomovanějších světových značek. Jak to tak vypadá, svět se už dočista zbláznil!
Triumfálně vplouváme na mně důvěrně známé náměstí s typickým Špalíčkem. Tachometr ukazuje 370 ujetých kilometrů. Nebyly zrovna lehké, ale zvládli jsme je bez jediného vážnějšího pádu. Teď už nezbývá, než ověšet doprovodná vozidla zablácenými vozidly a od chebského nádraží vyrazit k dálnému východu. Většina v autech, zbytek ve vlaku. Ročník 98 je za námi, ať žije Adrarallye 99!
P.S.: Budoucnost ukáže, že tato akce bude mít zcela měřitelný užitek. Díky Radkovi Novosadovi, řidiči doprovodného formana, se zde přítomná svobodná Bára zamiluje do jeho kamaráda Aleše, v důsledku čehož se chřadnoucí česká pospolitost postupně rozroste o tři perspektivní Studené jedince.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
((((((((((((((((-: adra :-)))))))))))))))))
